Bzukot včelína

Přestupte na rezonanční víru a budete zřaseni!

2. 3. 2020 

Poslyšte příběh o Paprscích, které dovedly bludné včelaře řepešínským chodníčkem až ke Kaštanu.
Jak jsme se zmiňovali při hodnocení včelařského vystoupení na festivalu Šumavský slunovrat, seznámili jsme se se stále oslnivými Paprsky inženýra Garina a z letmého kontaktu vzešlo společné vystoupení (naše 23.), které připadlo na neuchopitelný večer přestupného dne.

Někdejší zahradní restaurace U Kaštanu bývala oblíbená destinace výletníkům i různým spolkům a organizacím a v roce 1878 zde vznikla i jedna velmi známá strana (u níž budeme s nezanedbatelnou pravděpodobností v příštím roce po 143 letech existence svědky jejího zániku. Ale to sem nepatří). Včelaři se na účinkování pod věkovitou střechou scény Unijazzu odpovědně připravili a po smíšených zkušenostech se svými nástrojovými mikrofony si na radu svého technoguru MC pořídili mikrofonky kontaktní, což se ukazalo jako skvělá volba. A nejen to – tou nejdůležitější oporou v jejich pódiovém včelaření se jim stal samotný MC za mixážním pultem (což se projevilo krásným a zřetelným zvukem i těch nástrojových partií, které pro obecenstvo obvykle doposud zůstávaly němé. Rovněž obří plátno mělo svou váhu, byť by si promítačka zasloužila posunout trochu nahoru. Ale to je jen takový detail.

Včelaři tentokrát nemysleli jen na rezonanci fyzikální, ale i chemickou a potřetí připravili své legendární, fortifikované medovinové želé z velmi kvalitních surovin. Co však čert nechtěl (nebo naopak chtěl…?), při přípravě nebylo vzato v úvahu zvětšení objemu fortifikačním činidlem (voňavá, ležením jantarově zbarvená vínovice z barikového sudu). Tím pádem konzistence želé, překřtěného všetečnou dětskou pusinkou na „včelařská ňamka”, byla tentokrát dosti ochablá a ač chuťově v pořádku, před pozřením nelahodila oku ani mysli. Břegg si po návratu z Prahy z její části milosrdně udělal falešný dýňový kompot. To, co zůstalo ze slušnosti nevyřčeno, je nyní třeba jasně a jednoznačně formulovat – příště se Zbjöh bude muset setsakramentsky polepšit!

Ovšem ani to ještě nebylo vše – včelaře v jejich přestupné rezonanci podpořily Jana a Petra, dvě pilné, půvabné včelky! S tykadly, pruhovanými černožlutými nátepníčky a sukénkami. Včelí pastva byla úplná. Škoda jen, že jsme stativ s telefonem a naším věrným druhem, mikrofonem Shure MV88+, postavili na desku klavíru. Při každém silnějším úderu či zachvění se zachvěl i stativ a videozáznam by se tím pádem dal použít jako účinná fyziologická příprava na pořádný trip nebo přinejhorším alespoň na epileptický záchvat. Tak tedy níže alespoň pár screenshotů z nerozfázovaných momentů záznamu, pro vzdálené přiblížení náznaku atmosféry, která v klubu vládla (foto 5–14).

Alexej Nikolajevič Tolstoj nechal svou literární postavu vynalézt paprsky smrti. My však víme, že Paprsky inženýra Garina jsou vlnění, které přenáší radost, vzájemnost a netuctovou rezonanci. O přestupném dnu výše řečené platí čtyřnásob!

Včelařská ňamka potřetí

29. 2. 2020 

Včelařské želé, o němž jsme poprvé referovali v souvislosti s Androš-festem ve Fabrice, znovu oživlo v přestupný den roku. Stalo se tak během vysílání BzzzTV, , sesterské stanice Axxon N, jíž je možné na okamžik naladit jen a pouze v poledne takového dne. Vysílání může zachytit jen osoba, která si potře spánky dosud zcela nezatuhlým včelařským želé a přiloží si ke každému spánku cca metrový drát, v místě doteku zbavený izolace. My jsme tuto technologicko-mystickou proceduru podstoupili, naladili příjem a tohle se nám podařilo dešifrovat:
.
…
…Praga caput regni… …Kaštan… …Paprsky…
…včelmež!… …communio…
…agar… …ag…r…
…
.

Včelařská skučebna – dobré a špatné zprávy

28. 2. 2020 

Ve víru letních události, podzimního zapomnění a zimního spánku jsme úplně zapomněli informovat o novinkách, které se týkají srdce našeho rezonančního včelína – totiž naší skučebny. Pozornější čtenáři si jistě pamatují naše nadšení před čtyřmi roky, když jsme po letech hledání konečně tu svou skučebnu našli. Ač nebyla nijak velká, prožili jsme tam mnohé.

Ovšem včelař míní a pan domácí mění – v srpnu 2019 se v domě se objevila plynová kotelna a jako z udělání si vybrala naší útulnou, nízkofrekvenční místnůstku. Byla nám sice přidělena mnohem větší a akusticky též mnohem lepší sklepní místnost (viz obr. 1–4), ovšem s tím, že jde o provizorium, protože chystané stavební úpravy budou ve sklepě později pokračovat. Sklepní včelnici jsme si vysmýčili a během podzimního včelařského útlumu jsme pozapomněli na letní ortel. A pak to šlo ráz na ráz.

Nejprve přišel útok shůry. Kominík, který vymetal komíny, nechal ve sklepě všechna komínová vrátka otevřená a saze byly po celém domě. Nás tím pádem čekala další uklícecí šichta a odmourování nástrojů, podlahy a zejména zapůjčených figurín, které jsme ve sklepě měli pro naše příští vizuální potřeby (viz obr. 5–8). Sice je fakt, že v rámci totálního úklidu jsme objevili i nový, mocný hudební nástroj, ale to až někdy příště.

Nu a v únoru přišla další destruktivní vlna a s ní spojená výměna všech sklepních oken a zejména oklepávání omítek. Ve skučebně se v důsledku těchto prací den před vystoupením v Praze materializoval minerální obraz „Návěje pompejské” (viz obr. 9–12). Fyzický kontakt s našimi nástroji se v posledních týdnech dá charakterizovat slovy černé řemeslo. Nástrojový park jsme museli evakuovat do nouzového útulku a budoucnost našeho zkoušení zde je nyní značně nejistá… :-/

Prsteny připravit, cestovní pláště zapnout, směr stodola Arabela

16. 2. 2020 

Podvečer 22. vystoupení našeho souboru jemného chvění a tklivých zpěvů začal tak, že jsme neochutnali masopustní třináctku, protože právě došla. Ale tím se příděl špatných zpráv pro tento večer vyčerpal. V sále jsme se radostně pozdravili s Brodym, který dobře rozumí nejen svému zvukařskému řemeslu, ale i jemnému předivu včelařské problematiky (bodejť by ne, když bydlí pár kilometrů od legendárního Krušlovského včelína).

Po časové i společenské stránce byl tento večer o třech kapelách velmi příjemný a pohodový. Za zmínku rozhodně stojí, že na místě byl i legendární Ticho de Vrahe, řečený „Sajrajt”, frontman Alkohol Bandu. Pro vás mladší uvádíme, že šlo o těleso, jehož živelná vystoupení v raných 90. letech hraničily s otevíráním Pandořiny schránky. Sajrajt se však velkoryse zdržel jakýchkoli expresivních projevů své někdejší nespoutané, divoké živočišnosti, což však s úlevou mohli doopravdy ocenit jen ti z nás, kteří věděli…

Z naší strany zde mimo jiné zazněla opatrná premiéra dvou nových kousků (Tam tam a Včelnice) a po letech i repríza naší úplně nejstarší skladby (Vrže) v řízné kutně. Poměrně velká změna playlistu s sebou kromě našeho očekávání přinesla i zklamání – minimálně u pořadatelů, kteří marně čekali na své oblíbené Babiččiny mimikry. A navíc, ve vzduchu bylo znát, že publikum toho večera celkově žádalo spíše rock ’n’ roll. A toho se mu hned po našem vystoupení dostalo vrchovatou měrou jak od již takřka profesionálně znějících The Rozladěn, tak zejména od Psychedelické Barborky, jejíž forma díky správné vzájemné chemii, podpořené masivním pravidelným zkoušením, vylétla raketově vzhůru a posluchačům přinesla po zásluze své euforické plody. Došlo i na reinkarnaci legendárního fláku Vrozené Vady a rozcházející se publikum odcházelo domů radostně, s úsměvem na rtech. Prostě Veselí.

A tak to má beat!

Externí foto © Bohumír Langmaier (8–19; fotogalerie akce zde) a Milan Kudláček (7).

Na břehu Blanice, bzučí převelice…

26. 8. 2019

Dávný známý Jáchym Kaplan (jeden z šumavských samotářů, z nichž bestseller Aleše Palána „Raději zešílet v divočině” udělal notoricky známé celebrity, čímž jim zároveň dost zkomplikoval jejich samotu), nám svým laskavým pozváním na svůj řepešínský výměnek umožnil odehrát 21. vystoupení. Ano, počítáte správně, voko bere! Jelikož jsme předchozí páteční večer vystupovali v Nových Hradech, nebylo nám dáno shlédnout šumavský blok, daný kořeny, přitažlivostí či tematikou (Zbjöh se totiž kdysi vcelku přesně charakterizoval jako šumavský zabedněnec a tenhle epitaf už mu nikdo neodpáře), ale člověk nemůže být všude. Časoprostor je (pochopitelně jen prozatím…;-) i naším pánem.

Dobrá zpráva na začátku nikdy neuškodí – po letech dorazili přátelé Sichi, Pechy a Trachta, čímž se všichni duchovní otcové bájného nakladatelství Velarium ocitli zase na chvíli na jednom místě, ovšem ti zde neměli dlouhého stání a tak zase ještě během odpoledne odjeli, daleko před plánovaným začátkem vystoupení, jež se během večera přesunulo až na úplný konec programu. A jak je při takových domácích, minifestivalových akcích zvykem, některé maminky se v přestávkách mezi včelařskými dumkami znepokojeně dotazovaly svých bdících ratolestí, zda se jim to fakt stále ještě líbí a zda se opravdu ani po tom děsivém videu, co právě zhlédly, nebojí. A ratolesti též v duchu tradice odpovídaly „ano” a „ne” nebo „jenom trošku”. Když už to vypadalo, že tato improvizovaná posluchačská diskuze zcela opanuje scénu, chopili jsme se zase nástrojů a přepnuli ze social reality TV zpět na kanál rezonanční lidové hudby. Ještě jednou jsme pak na moment program přerušili a rádi tlumočili výzvu rodičům ze stanu u lesa, ať se hned dostaví ke své probuzené a plačící drobotině. A to už tu byl konec včelařské produkce a po delší době nám bylo dáno veřejně provětrat stále platné sdělení z autorské dílny našeho rudovousovského přítele Bonza-Čížka – „na hradě o tchoři nikdo nehovoří…”.

Nejvíce s naší strunou zarezonovaly Paprsky inženýra Garina (tentokrát v podobě nefalšovaného industriálního big bandu o deseti členech) a co z toho povstalo, se dozvíte v novějších příspěvcích. Na úplný závěr ještě naše promítaci technika posloužila mistru světa v sekání kosou v promítnutí krátkého dokumentu ze sekáčského mistrovství světa ve Švýcarsku.

Další vydařená akce zvukem i atmosférou. Díky za ni!

Kdo nedriftuje na sever, zevluje do podzemí

25. 8. 2019

Právě v Zevlově mlýně v Nových Hradech oslavili místním dobrým pivem Včelaři své 20. vystoupení. A to jako předpředbzučníci dávné legendy PPU, z níž je dnes sice již jen stín někdejší velikosti, ale i tak nám bylo velkou ctí. A jelikož zdejší mlýnské pivo není úplně nejslabší a teplé léto vrcholilo, podrobný raport z akce od nás tentokráte nečekejte. Zkrátka a dobře, naše tělesná skutečnost se proťala se slovy klasika Egona Bondyho, která toho večera (možná) též zazněla z pódia:
„Když je dnes člověku padesát / může jít se sklerózou klidně spát”

Uáaae… Tak dobrou!

Externí foto © Bohumír Langmaier (4–5) a Milan Kudláček (3).

Nyuki? Nyuki! Kambi? Kambi. UBU? UBU! Furaha!

29. 7. 2019

Zatopený lom nedaleko Mrákova na Domažlicku se stal dějištěm našeho 19. vystoupení. Po cestě jsme měli velice příjemný gastronomický zážitek v pivovaru Bezděkov u Klatov, kde kromě výtečného vlastního piva značky Grizzly, Grizzlice a Medvěd i velmi dobře vaří. A mimochodem, je-li řeč o pivu, nelze nezmínit nedaleký Kout na Šumavě. Samotný pivovar měl sice zavřeno, ale v nedaleké hospodě jsme se zásobili kouteckou desítkou a dvanáctkou bez problémů. A nelitovali jsme.
Místo festivalu UBU Camp je zvoleno dokonale, kromě různých uměleckých artefaktů, coby pozůstatků různých sochařských sympozií, které zde proběhly v minulosti, je zde např. i unikátní statický batyskaf, odkud mohou dospělí i dětští návštěvnící pozorovat rybí osazenstvo vodního lomu. Kromě jesteterů a pár okounů nás během našeho pobytu v podvodní pozorovatelně vyděsil potápěč, jenž se zničehonic s hlasitým bouchnutím zjevil za oknem v osvíceném pološeru a jak se později ukázalo, neučinil tak o své vůli – poslal ho tam na nás vtipálek Břegg.

Na nás připadla zajímavá scéna v geodómu. Po skončení zkoušky jsme měli téměř povznesený pocit, že koncert bude zvukově poloakustický, jemný a vyvážený, ale zvukař, z něhož se později vyklubal bubeník Kabaretu Kajbar, skvěle nastavený výchozí zvuk postupným zesilováním nechtěně rozhoukal, takže s dobrým úmyslem míněná snaha o větší amplifikaci byla příčinou toho, že jemné akustické rezonance zanikly v četných elektroakustických vazbách. No, není každý den posvícení… Abychom byli pozitivní, naprosto dokonale tentokrát vypadalo promítání na vnitřní kupoli geodómu. Tak obrovské plátno jsme doposud nikde neměli a hned tak mít nebudeme.

Druhý večer festivalu byl po tradičně výborném Kabaretu Kajbar přerušen bouřkou s mocnou průtrží mračen a když už se zdálo, že tím UBU Camp skončil, německá kapela Sunlit Pyramid, které předtím nebylo dáno dokončit své vystoupení, se s podporou předchozích vystupujících znovu rozvlnila noční ticho a zaznělo tak to, co bylo opravdovýcm vrcholem celé akce. Díky za pěknou akci!

Použitá slovíčka:
nyuki = včely
furaha = radost
kemp = kambi

O symbiotickém soužití včel a krtků aneb Co se od Karla Linného nedozvíte

26. 6. 2019

Těsně před dosažením včelařské legální, koncertní plnoletosti, tedy před 18. vystoupením, které se událo na známém místě v jihočeské krajině pod Helfenburkem, se otevřela nebeská stavidla a vodní přívaly zalily Art-Dvorec u Dubu i s přilehlými obcemi. A v tu samou chvíli se pod bezpečnou střechou stodoly s pomocí mechanických krtků. jejichž markantní úbytek se tentokrát zastavil na čísle 4, otevíraly psychické bariéry a stodolou radostně duněly salvy očistného smíchu. Výtvarně, obsahově i zvukově výbušné představení, které boří, zkoumá a znovu a jinak sestavuje opory, kterými se z pohodlnosti, zvyku a rutiny nevědomky obklopujeme a které nám zabraňují vidět a vnímat to podstatné. Jedním slovem – nádhera!

Jako prvek překvapení a zároveň jako poctu MÚMK jsme si tentokrát připravili jejich legendární píseň „Ukajda, ukajda”, která se však osudovým řízením toho podvečera ocitla ze strany kapely v lokální klatbě. Chvíli jsme váhali, zda se přidržet původního plánu, protože jsme si nechtěli pohněvat živelnou mechanickou sílu, s níž si ani při jejím markantním úbytku není radno zahrávat. Ale „Ukajda, ukajda”, proměněná v našem podání na doslova a do písmene pochodovou, již zvučela dvorem Art-Dvorce a blížila se jako dávné beranidlo k otevřeným vratům stodoly.
A pak už se z česna sypala okřídlená dávka obvyklých i neobvyklých bzučivých kousků, kterou jsme kvůli pokročilé hodině raději o pár písní zkrátili a rozloučili se obnovenou premiérou skladby „Svět” se zbrusu novým videem. Novým videem se oděla rovněž nedávná „Nemáme slova”, kterou Zbjöh před měsícem ve Velbloudu v alzheimerovském návalu tak drasticky sémanticky okleštil. Publikum bylo po předchozím zákroku mechanických krtků a BBP - podzemní orchestr otevřené a kontaktní, takže jsme museli místy improvizovat a namísto patřičného textu za jízdy zpěvem odpovídat na položené dotazy a postřehy. ;-)

Kvůli technickým obtížím s konektory kabelů promítačky jsme tentokrát nebyli schopni zapojit a umístit záznamové zařízení, takže toto vystoupení zůstane navždy jen jako jemná rezonance mezi zdmi Steinerovic statku a v paměti přítomných sledujících. A je to tak dobře, protože právě genius loci tohoto místa a energie jeho majitelů a jeho kulturních pachtýřů na nás bude vždy působit jako zpěv sirén na uši Odysseovy. Jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí již 3. ročníku „Snu noci předsvatojánské”.

Nádavkem jsme se toho večera k naší úlevě také přímo od pramene dozvěděli, že nám milý a blízký Sýček navzdory zprávám, které se k nám dostaly, ještě svůj psychokrautrock nedohoukal a že jen nabírá síly k letu novým směrem.

Takže díky za krásnou akci a s nadějí a radostí vstříc dalším dobrofružstvím!

Externí foto © Bohumír Langmaier (13–16; fotogalerie akce zde), Martina Benešová (17–19), Milan Kudláček (20) a Florián Pešek (21–24).

Dárek, který ho kdy nejvíce překvapil, byl život

2. 6. 2019

Romek Hanzlík včera odešel z tohoto světa. Ale umírá jen ten, kdo dál nežije ve vzpomínkách. A těch na Tebe, Romku, máme spousty! A navíc nám tu po Tobě zůstaly Tvoje krásné fotky, skvělé kapely a muzikanti, nad kterými jsi držel promo křídla a filmy a projekty, které sis vydupal ze země. Díky…
Kdo Romka znáte, zavzpomínejte s námi.
Nekrolog Ivana Hartmana.

Sovy? Kdepak. Ve Velbloudu byly jen včely a UFO

25. 5. 2019

Na 17. vystoupení, které zarezonovalo českobudějovickým klubem Velbloud v rámci Majálesu, se odehrálo hned několik drobných premiér – vezměme je jednu po druhé:
– poprvé byly všechny naše nástroje z dílny FOÜSTWERK konečně po letech osazeny vlastními nástrojovými mikrofony 
– další novinkou a současně naším novým pomocníkem na zkoušky, koncerty i polní nahrávky je záznamový set Shure MV88+ 
– fotografie a videozáznam prokázaly, že koncert si přiletěly poslechnout hned dvě posádky létajících talířů, mimo objektiv kamery dovedně maskované za osvětlovací lampy 
– v písni „Nemáme slova” nám (tedy hlavně Zbjöhovi) opravdu došla slova
– dřív než si to kdo mohl uvědomit, podlehl Foüst celkově rozverné atmosféře a poprvé (ne)směle propašoval do textu „Dřiv než” drobnou vulgaritu
– a konečně zazněla obnovená premiéra „Obešel já Pelhřimov” s videem, jejíž plánovanou premiéru v Jamném odložil nenadalý blackout 

Nálada byla uvolněná, několik divaček hned v několika písních vypomáhalo se zpěvem a celkově se zdálo, že potěšení z vystoupení nebylo jen na naší straně. Děkujeme všem příchozím a doufáme, že jsme jim alespoň trochu zvedli náladu. ;-)

Skrytá pocta Tomu, kdo se ukryl a nikdo jej nehledá

13. 5. 2019

Na své 16. vystoupení jsme se velmi těšili! A to zejména kvůli lákavé představě stanout na stejném pódiu s mistrem slova a obrazu, jehož smělé verše, hudebně sémantické či výtvarné výboje zůstanou již navždy rozprostraněné daleko za mantinely obecně uznávaného. Takže ta nečekaná a smutná zpráva, že Radomil Uhlíř, urputný tkadlec ohněstrůjné imaginace, odešel z tohoto světa, nás zasáhla dvojnásob. Tak jsme se na něj během sobotního undergroundového setkání všichni aktivně snažili alespoň vzpomínat.

Byla to již druhá akce po sobě, která chvílemi fungovala jako stroj času do dávno zešedlých ostrůvků polozapomenuté pospolitosti, do krajiny, která najednou byla zpět a zářící v jasnými barvami. My Včelaři si tento večer budeme dobře pamatovat jako den, kdy jsme poprvé prošli pódiovým křtem ohněm. Uprostřed předposlední skladby totiž vypadla elektrika v celé budově. Cvak. Ticho, tma. Vteřina jako věčnost. A tu se nám na pomoc zjevil povědomý, zavalitý, improvizační duch, který do sloky skladby „Moc / málo”, jež začíná zvoláním „co se stalo?”, vpletl mutaci o chybějící elektřině a za doprovodu veselého smíchu publika jsme pokračovali doslova a do písmene unplugged. Inu, stará, dobrá, akustická hra (a zvláště ta rezonanční) má v dnešním energeticky nestabilním světě své nesporné výhody. ;-)

Tím však ještě večer divů nebyl u konce. MCH band přivedl celý sál do jakéhosi dávného obývacího pokoje v závětrném bezčasí, kde se člověk na hudbu může položit a protahovat se na ní. A hluboký, melancholický ponor žádal energizující protipól, očistnou živelnou koupel, jíž publiku na samý závěr udělili Eč. Uprostřed jejich vystoupení Foüst doručil zpívajícímu kapelníkovi Vítkovi text legendární „Obešel já Pelhřimov”, jejíž zbrusu nové video nám výše zmíněná momentální nepřítomnost elektřiny neumožnila provést. A opět zasáhla neviditelná, bachratá silueta dea ex-improvisatio a Eč suverénně a bez přípravy vyšili tuto dávnou včelařskou poctu ve svém svérázném pojetí a Včelařům tak reverzně nadělili první cover verzi.

Vydařený večer, který potvrdil to, co již dobře víme – že dokud neuletí včely, není důvod si zoufat! ;-)

Externí foto © Milan Kudláček (5–6) a Bohumír Langmaier (9–16; fotogalerie akce zde).

Zešílet v divočině? Není třeba. Rezonanční lidová hudba občerstvuje duši

17. 2. 2019

Patnácté vystoupení se odehrálo na tak vizuálně i atmosférou úžasném místě, že byl následně velký problém k tomuto webovému zápisu vybrat jen čtyřicet fotosnímků. Tentokrát se nám toho sešlo mnoho.

U samorostů Franty a Ondřeje Klišíkových se zastavil čas a my jsme byli lokalitou i návštěvníky doslova uneseni, což se mj. projevilo tak, že po delší době zařazený „Bzuk a ťuk” se během produkce doslova vymkl naší kontrole a vybuchl svobodně jako gejzír. A zvláštních věcí se tam dělo více – jak můžete vidět na fotografii č. 16, Břeggovi se podařilo zachytit nenadálé zjevení černého ducha Yandy P-42, který se zrovna vyšel z nástroje vyvenčit. Náš nástrojář Foüst má evidentně schopnosti, přesahující naše předchozí představy o něm (a to nebyly nikterak přízemní…).

Skvělá akce, prodchnutá nečím, co si uchováváme třeba ve vzpomínkách z dětství. V takových těch slastně mrazivých záchvěvech, které nenesou žádnou konkrétní situaci, ale spíše jen takový zvláštní závan nálady, vůně či prchavého stavu, který se dnes už v našich životech téměř nevyskytuje, protože jsme jej zazdili masivním překryvem mechanické rutiny a zaběhlé všednosti.
Díky všem, kdo tam také byli, za ty okamžiky!!!

Externí foto © Ivana Řandová (21–24);  Josef Maria Pecka (25–32). a Milan Kudláček (33–40).

My way or highway! 
A co když je „highway” zároveň i „my way”?

27. 1. 2019

Dvě tváře podzemí. Na 14. koncertu a zároveň naší premiéře v budějovickém klubu Highway 61 nám připadl odpovědný a důležitý úkol – dobře naladit publikum před následujícími The Rozladěn. Premiéra hned tří nových skladeb. Není to ani moc ani málo.

Plakát z dílny dvorního studia Harpuna.com, který byl vyvěšen na pánských záchodcích, v průběhu večera odcizil Vladimír Tomeček a srolovaný si jej vsunul za krkem pod bundu jako včelařský nindža svou papírovou katanu. Vyprovoďme jej pozdravem „Otakani rei!” ;-)

Externí foto © Bohumír Langmaier (5–12; fotogalerie akce zde) a Ivana Řandová (13–16).

Někdo to rád s korkem

27. 11. 2018

Říká se, že třináctka je nešťastné číslo. V případě včelařů se to takhle přímo nedá říci, i když, jak se dočtete dále, nebylo to tak docela bez efektu. Právě třinácté vystoupení DV bylo vsazeno do pro nás velmi nezvyklého místa i prostředí – „Pijetního aktu” Odborového svazu pražských milionářů v opulentních prostorách Grand hotelu Bohemia v Praze.

Velký příznivec rezonanční lidové hudby – mistr Převozník pražský, si vyvolil naše těleso jako popůlnoční „barokní kontrapunkt” na večeru, koncipovaném jako prohibiční oslava z amerických 30. let minulého století (a ano, bylo i vyvrcholení v podobě samopalníka, kropícího za ohlušujícího rachotu strop sálu replikou thompsonu z obřího dortu). Kromě přirozené zvědavosti nás k účasti ponoukla i participace slovutného přítele MC Tykeff, který celou akci nejen precizně ozvučil, ale ještě výrazně přispěl ke zvratu v krajně nepříznivé nutriční křivce večera. Ale nepředbíhejme.

Dress code v takovém podniku je jasně daný a tak kapelní zbrojíř a výstrojář Foüst opatřil decentní motýlky, které pro tuto vzácnou chvíli vkusně ozdobily náš jinak prostý, bílý, včelařský šat. Avšak energie čísla 13 pomalu začala proudit zákulisím a před naším, na velmi pokročilou hodinu načasovaným vystoupením, se vynořilo hned několikero svízelů, z nichž jeden přerostl do trýznivé strázně.

Předně – nejsouce vybaveni smokingem, omezil se náš pobyt po dlouhých pět hodin na maličký prostor malé lóže nad pódiem (což bylo naše štěstí – kolegové z kapely, která dorazila až v průběhu večera, měli zázemí na WC, které museli opustit vždy, když někdo potřeboval) a jen opatrně a vzácně jsme si troufli tu a tam plaše nahlédnout škvírou mezi zataženou plentou na dění dole v sále. Čas se toho večera vlekl snad 10x pomaleji než jindy.

Hlavním (a na milionářském věčírku z naší strany zcela nečekaným) zádrhelem se však stal fatální nedostatek tekutin a poživatin v sektoru zázemí účinkujících umělců, způsobený logistickou chybou. Zatímco dole na pódiu hrající kapela byla doslova zalévána četnými přípitky (což se nakonec projevilo na nepříliš lineárním směru odcházejících muzikantů), horní zákulisní rezerva o cca 30 lidech byla na suchu. Takže za cinkotu příborů ze sálu, jenž po nekonečné desítky minut provázel všechny tři chody, jsme s vyschlým patrem a kručícím žaludkem zaháněli obrazy, které nám servírovala naše představivost v kombinaci se zostřenými smysly. Když bylo nejhůře, odplížil se Zbjöh do vedlejší lóže, která zůstala neobsazená hosty a skryt před bystrými zraky stojících číšníků vespodu v sále, po čtyřech odnesl pár banketek a karafu vody. Hned bylo veseleji.
Náš přítel MC Tykeff se posléze dole na scéně zmínil o panující tíživé situaci, takže v momentě, kdy už jsme se měli začít chystat na představení, nás číšníci obestavěli tácy s jídlem a karafami s vodou. Ovšem to už byl čas jen na pár rychlých doušků a soust a přesun dolů k jevišti.

Vlastní koncert nebyl vysloveně nepodařený, ovšem zásluhou pokročilé hodiny a postupného útlumu energie nemnoha zbylých hostů, vyzněl tak trochu do ztacena. Když jsme se po představení vrátili do lóže, tácy už byly zásluhou přičinlivé obsluhy zase na cestě zpět do kuchyně. Ale spolu s Wabi Daňkem jsme si řekli nevadí a vyrazili zpět na jih​​​​​​.

Takže tímto slyšte naši dobrou radu – budete-li někdy pozváni na nějaký milionářský večírek, nezapomeňte se předtím pro jistotu doma dobře najíst a napít… ;-)

Med a pyl

1. 10. 2018

A jaký dárek k narozeninám jste dostali vy? ;-)

Včely letěly krásně / Die Bienen flogen schön

30. 9. 2018

Včely jako atribut pokoje a míru v krajině a jako připomínka doby soužití a porozumění. Doby, která je dnes ztracená a z níž jsme se ještě ani po mnoha desetiletích nevzpamatovali. Svůj podíl na zničení národnostní vzájemnosti stále ještě nedokážeme reflektovat, natož se s ním smířit a vyrovnat.

www.vcelyletelykrasne.cz

Film je možné shlédnout na webu ČT.

Včelařům se včela ve hru vplétá

15. 7. 2018

Spojení Dobšice a Jeřábův statek začíná již být samo o sobě legendou. A když se 14. 7. navíc těsně před nástupem včelařů objevila na pódiu u kabelů včela (kterou jsme vzápětí šetrně přenesli mimo pódium, aby mohla v úlu později podat ostatním zprávu), bylo nad slunce jasnější, že 12. včelařský koncert nebude tuctový.
Dobrý zvuk přináší dobrou náladu a tohle byl již třetí koncert v řadě, kde zvukař byl hoden toho jména. Břegg navíc od minule umně a citlivě upgradoval medovinové želé, takže na tácku po něm záhy zbyly jen stínové doklady jeho předešlé existence.

A my se mohli vydat do mlhy na zpáteční cestu s hřejivým pocitem dobře odvedeného díla.

Narozeniny ve verších šumavských bardů aneb Když namísto múzy líbá můra

25. 6. 2018

Hned druhý den po Kamenné žábě (a přesně týden po Ostopovicích) – 22. 6., jsme se vydali na své 11. veřejné vystoupení do vísky Dvorec mezi Dubem u Prachatic a Strunkovicemi nad Blanicí. Kombinovaná narozeninová oslava ve statku, u jehož majitele se výtvarné nadání snoubí s tvůrčím psaním, byla velmi vydařená a to i díky dokonalému zvuku, o nějž se postaral Brody, dramaturg dnes již bohužel neexistujícího centra pošumavské kultury v Náhořanech u Čkyně. Ten večer jsme si opravdu užili!

Externí foto © Ivana Řandová (3–10); Karel Matějka (11–17) a Josef Maria Pecka (18–21).

Včelaření pár centimetrů od konce světa

24. 6. 2018

Naše 10. vystoupení bylo 21. 6. na místě, kde se realita protíná s fatalitou. Kulturní prostor Pod kamennou žábou má jméno podle kamenného artefaktu pod okapem budějovického kostela Obětování Panny Marie v objektu dominikánského konventu. Přičemž lokálně známou pověst, spojenou s koncem světa, který nastane až kamenná žába dosáhne střechy, jistě není třeba podrobněji rozvádět.

A počasí nám poprvé nepřálo. Dva živly (jmenovitě vítr a voda, aby si nemyslely, že jsme se jich zalekli) útočily na narychlo zakapotovanou scénu všemi skulinami a významně se podílely na redukovaném počtu návštěvníků. Tedy alespoň my si tím vysvětlujeme to, co by se eufemicky dalo nazvat nepříliš hojnou účastí ;-)

Externí foto © Pavel Sam Chrastil (4).

Hitlerova dálnice? Jawohl, Krákor, Ostopovice.

20. 6. 2018

Sice vás patrně začínáme trochu zahlcovat fotografiemi, ale 9. veřejné vystoupení na 20. ročníku potulného festivalu Krákor je vizuálně velmi fotogenické. Blok nedostavěné, extrateritoriální dálnice Vídeň–Wroclav, jejíž stavba byla dokonce zahrnuta již v textu Mnichovského diktátu, je totiž místo, které stojí za to vidět. Zvláště v době, kdy je zde i co slyšet. Z napůl odtěženého Urbanova kopce, jenž se tyčí nad dějištěm festivalu a přišel o svou hmotu právě kvůli nedokončené výstavbě dálničního mostu, je totiž rozhled doslova jako Brno a ten den se zde po stovkách rojili běloskvrnáči pampeliškoví. Ale pokud je někde potkáte tak pozor, neolizovat – jsou jedovatí!

U tunelové scény jsme si časně odpoledne vyložili věci a jak můžete vidět níže, z vyvěšených včelařských obleků neplánovaně vznikla podoba rytíře smutné postavy i s Rosinantou. V tunelu pak došlo k zajímavému akustickému jevu – oč zvukaři ubrali na dynamice bicích a podkladů, o to více podpořil na mikrofonech vokály vítr a tak se hned několik z našich skladeb v to odpoledne proměnilo v solidní vokální spirituály (pro nevěřící Tomáše máme k dispozici záznam ;-).

V podvečer nás na malé scéně ve stanu ještě stačilo uhranout houkání českobudějovické kapely Sýček a po půlnoci se bludný kořen kdesi mezi Třebíčí a Novou Říší postaral o to, že jsme zpět do včelína dorazili až téměř před úsvitem. Ale stálo to za to.

Externí foto © Milan Kudláček (9–12).

Androši, androši, androši, oho!
P.S.: želé jedlé máme!

22. 4. 2018

Sobota, 21. 4., osvědčená budějovicka MC Fabrika a naše 8. veřejné vystoupení, tentokrát jako první v linii 1. Fabrika androš festu. A aby těch premiér nebylo málo, přichystali jsme si pro posluchače rezonanční cukrátko. Je vyrobeno z medoviny a rezonuje poté, co je vstřebáno žaludečními šťávami. Někteří se sice zprvu zdráhali, ale jen co ochutnali, ostych je ihned přešel.

Včelařský bionýr aneb Tvorba syntetické hudby s pomocí vlastních včelstev

24. 1. 2018

Bioni Samp transformuje včelí chování a zvuky do elektronické hudby, s úmyslem napomoci přitáhnout pozornost k ekologickým problémům, které včely ohrožují.

S retro syntezátory si dnes hraje kdekdo, ale včelař Bioni Samp není typický oscilátorový hračička. Nahrává a analyzuje frekvence svých včel, třeba utišující “písně”, které včelí královna cvrliká v úlu a používá je ve svých skladbách. Vytvořil si rámový “skener” úlu ke snímání elektromagnetického smogu a ponořil elektrody do sklenice svého vlastního medu, aby zachytil jeho plný, viskózní svuk.
Hudba Bioniho Sampa (vyslovuje se BEE-own-ee) je abstraktní, s nesourodými zvuky a šumem, ne nepodobná Throbbing Gristle či Nurse With Wound, avšak často rytmická a také taneční, něco jako kdyby se dal Aphex Twin na vychytávání much. Samp, jehož pravé jméno je utajeno, žije v severním Londýně a představuje jakéhosi městského včelího šamana. Dnes padesátiletý umělec je náruživým včelařem již od svých sedmi let a vystupuje v uniformním včelařském obleku.

Samp doufá, že svou hudbou přitáhne pozornost k problému syndromu zhroucení včelstev (colony collapse disorder), nákaze, která vybíjí milióny včelích úlů po celém světě. Každoročně na tuto kombinaci varroázy, klimatické změny a používání pesticidů jako jsou neonikotinoidy, umírají miliardy včel. I když se toto delikátní téma snaží uvádět v širší známost, není ekologickým moralistou.
“Kdybych chodil s plackou Greenpeace a začal vyřvávat o odlesňování planety, lidi by to rychle otrávilo” říká Samp ve videochatu. “Takže jsem přišel s nápadem prezentovat něco, co si nese podprahovou ekologickou zprávu, ovšem předkládanou tak, že to zaujme i geeky a lidi, které zajímá elektronická hudba a počítače.”
Se svými uměleckými a zvukovými instalacemi již procestoval svět. Vystupoval na festivalech, šetrných k životnímu prostředí a uměleckých galeriích na Slovensku, v Polsku, Kanadě, Rakousku a jinde.
“V Británii je včelaření něco jako záliba džentlmenů — nikdo ho nebere tak vážně jako ve střední Evropě,” říká Samp. “Takže třeba v Česku se mnou dělali rozhovor v celostátním médiu a berou mě tam jako důležitého umělce. Jeden člověk, kterého jsem tam potkal mi řekl, že mě zná dokonce i jeho otec, kterému je 80 let.”

Sampova udělátka jsou částečně funkční, částečně symbolická. Například jedno z jeho zařízení má tři oscilátory, které reprezentují hierarchii úlu: jeden pro dělnice, jeden pro trubce a jeden pro královnu. Dalšími z jeho poněkud bizarních, původních nástrojů, jsou například elektronický kuřáček, beeverb, BFX a binaurální včelí rámeček.
Kromě svých původních výtvorů zapojil Samp do vlastních kompozic rovněž numerologii, s pomocí podrobných údajů ze svých včelařských diářů tvoří vstup pro digitální syntezátorové programy jako třeba Max/MSP.
“Lze třeba položit arch milimetrového papíru na dolní vnitřní dno úlu a pak sledovat, kolik varroázových roztočů propadne skrz síto na papír,” vysvětluje Samp. “Zvuky lze tvořit i numericky – používám čísla jako třeba před kolika dny nakladla královna první vajíčka nebo odkdy se v úle objevili trubci. Zadám tato čísla jako vstup a hudba vzniká podle nich.”
Ale opravdový průlom přišel, když Samp objevil, že med lze použít jako rezistor, který omezuje tok elektronů v obvodu, čímž vznikl jeho úlový syntezátor se zvukem jak z jiného světa. Poprvé jej vyzkoušel na propolisu, což je pryskyřice, kterou včely používají ve svých úlech jako lepidlo, ale ten nezněl tak dobře. “Líbila se mi ta myšlenka organického prvku v jinak elektronickém řetězci” říká Samp.

Jako mnoho včelařů, i Samp promlouvá ke svým hmyzím svěřenkyním; v jejich uklidňujícím bzukotu dokonce sám medituje. A navíc má jemně bzučivý britský akcent, který má potenciál u leckoho vyvolat ASMR (Autonomous Sensory Meridian Response = Autonomní senzorická meridiánová reakce) — u mě tedy rozhodně ano. Samp říká, že každé včelstvo má svou vlastní osobnost, jako třeba pes — jeho včely mohou být náladové když prší a nesnesou kromě něj nikoho jiného.
“Víte, je to úlet, ale včely mají čich jako myslivecký barvíř a znají můj pach,” říká Samp. “Přijde-li někdo jiný a je z něj cítit voda po holení nebo parfém, popadne včely amok a snaží se ho/jí štípnout. Další věc co jim vadí, jsou mobily – když mi zvoní mobil, snaží se mě štípnout do kapsy, kde vyzvání. Frekvence z mobilních telefonů fakt nesnáší.”

O Sampovi vznikl i minidokument ze série BBC 360° – “The Resistane of Honey – Odpor medu”, který byl nominovaný na Nejlepší zážitek z VR sound designu na filmovém festivalu Raindance. Ten film je vlastně takový den ze života včelaře, kde Samp představuje své studio a včelín se třemi včelstvy, který spolunavrhl a postavil.
Na jednom filmovém festivalu dokument odmítli promítnout, což Samp dává do souvislosti se společnostmi, vyrábějícími pesticidy, které festival sponzorovaly. Nechtěl jmenovat ani ten festival, ani ty firmy, ale o pár měsíců později byl jeho film na jiném festivalu opět vyřazen. Po nějaké době zjistil, že onen festival sponzorovaly stejné společnosti na výrobu pesticidů.
“Nechtěli, aby se lidé dozvěděli něco o mně a o mých postojích – jsem proti pesticidům; jsem proti geneticky modifikovaným plodinám… je to taková forma cenzury,” říká Samp. “Když jsem před mnoha a mnoha lety začal včelařit, vůbec mě nenapadlo, že z toho jednou bude téměř politická záležitost.”

Samp se však snaží příliš se tím nezabývat a tvrdí, že ublížené stěžování si na takové poměry by “jim” poskytlo vítězství. Kromě přípravy na další koncertní šňůru má Samp již z 90% hotové nové album, dostal nabídku na vydání “diáře alternativního včelaře” a pracuje na návrhu rotační hexagonální sochy, která emituje magnetické pole, jež vytváří zvuk.
“Pokud by se člověk příliš utápěl v sebelítosti, přestane tvořit a bude přesně tam, kde ho chtějí mít,” říká Samp. “Nejlepší způsob jak na to reagovat, je přijít s něčím novým.”

Sampovu hudbu si můžete poslechnout na Soundcloudu nebo Bandcampu.
___________________________________________________
Článek vyšel 17. 1. 2018 na Motherboard.vice.com (díky za tip, MC!)
Autor: Troy Farah
Foto: Rei Watanabe
Překlad: Zbjöh

Co zvířátek jenom tu je... a co je tu dobrých lidí... Brno.

14. 1. 2018

Pátek, 12. 1., divadelní klub Paradox, nedlouho před naším celkově 7. vystoupením, tentokrát v rámci narozeninové přehlídky PIJATICUM MUSICUM. Pan zvukař, neznaje podstatu rezonanční lidové hudby, se sice chvíli obával, zda mu třeba nepřipálíme mikrofon jiskrami z rozbrusky, ovšem po koncertě přišel oznámit, že jak intenzita zvuku, tak zejména obsah a forma jsou pro něho milým překvapením. Děkujeme tímto pořadatelům, všem, kteří přišli a zejména těm, kteří nás na naší premiéře v moravské metropoli podpořili. Prostor, zvuk, publikum i ostatní kapely byly skvělé. Jmenovat se jinak, skoro bychom bývali měli chuť napsat, že to bylo boží… ;-)

Ďäblovi včelaři na 6. přehlídce málotónické tvorby

2. 12. 2017 

Měli jsme tu čest být jedním z prvků znovuoživené Přehlídky málotónické tvorby, jež zazněla 2. 12. 2017 v budějovickém MC Fabrika. Zároveň to bylo naše 6. veřejné vystoupení.
Z přehlídky se kvůli nečekaně nízké účasti stala v podstatě esoterická událost pro nemnohé zasvěcené. Aby to těm, co měli chuť přijít, ale nemohli, nebylo líto, část výstupů z přehlídky je možno zhlédnout níže.

zvuk / světlo / čas 

_hráč na manželčiny nervy / bohužel bez nástroje, zato však vždy připraven použít ty vaše...
_lovec zvuků zvonů / spoluautor Hlasů jihočeských zvonů jak ho neznáte
_rušitelé tmy / imbecilní realismus nového milénia? Videoart nesmělého abstraktního konkretismu
_ďáblovi včelaři / rezonanční lidová hudba období pozdní diletance

Ďäblovi včelaři v Jindřichově Hradci

28. 10. 2017

Včerejší atmosféra před naším 5. vystoupením v jindřichohradeckém klubu Lucky Pery. Nástrojové etikety dílny FOÜSTWERK září novotou.

Ďäblovi včelaři mají logo

10. 8. 2017

Máme nové logo ze studia Harpuna a dělá nám radost!

Ďäblovi včelaři v Dobšicích

16. 7. 2017

Naše 4. vystoupení v Jeřábově dobšické stodole. Jak je patrné ze snímku č. 3, Jeřábův statek skrývá poklad nevyčíslitelné hodnoty – patrně poslední neotevřené Šumavské bylinné víno na světě, navíc ještě v původní litrové lahvi s plastovým uzávěrem z vimperské Jednoty.

Ďäblovi včelaři mezi Slepicí a Kohoutem

29. 5. 2017

Pár momentek z místa našeho 3. vystoupení – na dvoře staré buquoyské myslivny ve Slepičích horách. Náš vzácný přítel MC Tykeff (kapelník skupiny Rudovous) nám zde nadělil tak krásný zvuk, že slzíme dojetím ještě dnes. A to raději pomlčím o tom, že ke zvuku přidal i světlo, aby se tento zápis nestal třasoviskem šťavnatých emocí.

Zde je Fabrika, zde jsem včelařem!
DV se po dlouhých letech malátné zatuchlosti opět volně proletěli nad elektrizujícím pódiem

22. 1. 2017

Sice to trvalo tři a půl roku, ale 2. veřejné vystoupení se prolomilo ze světa fantazie do každodenní všedi (to není překlep ;-). A tentokrát nejen se zvukem, ale i s obrazem. Hlavní role ve včelařské filmové epopeji se mlčky a bez odmlouvání ujal slavný Vjačeslav Tichonov (ano, ten, kterého většina českých diváků zná ze sovětského propagandistického seriálu 17 zastavení jara) a pranic mu nevadilo, že jeho hereckým partnerem je kreslené štěňátko či závadová mládež z Majora Zemana a že variace na traktoristickou scénu z Neználka ve Slunečním městě měla původně úplně jinou konotaci. A tak se premiérově ozval z reproduktorů charakteristický bzukot a dva amatérští včelaři na plátně mohli svým enigmatickým máváním začít zvát diváky do sálu – první představení pod hlavičkou Ďäblovi včelaři začalo.

Externí foto © Libor Fousek (7–12).

Budliky, budliky! Koncertní medíky jsou tu!

20. 1. 2017

Tak. Máme nazkoušeno a v předvečer našeho 2. vystoupení (na který vyšla anonce v Uších a větru) hlásíme, že dárkové medíky na zítřejší akci jsou obrandovány, polepeny a připraveny.
Konec hlášení.

Není zkušebna jako skučebna

28. 11. 2016 

Ano, počítáte dobře. Trvalo to ještě neuvěřitelné dva další roky, než se rozčilený roj nápadů a chuti hrát měl konečně kde usadit. Ovšem Foüst mezitím nelenil a kul železo dokud je žhavé. Vyrobil skvělé nástroje a neodolatelná chuť pokračovat v tvorbě se dostavila vpodstatě okamžitě poté, co jsme si je, vyložené z auta na ztemnělý dvorek, ihned vyzkoušeli.

A pak nás naše budoucí fotografka upozornila na sklep, který nám celé ty roky hledání nečinně dřímal pod nohama. Zbjöhův nejmladší syn jí mimoděk dal jméno – skučebna – a to jí i zůstalo. Po debatě s naším panem domácím jsme mohly v klidu prohlásit, že včelín byl nalezen. Ovšem otázka je, zda by tomu tak bylo i poté, co by se mu naše produkce dostala k uchu… ;-)

Takže zkoušíme a chystáme se po letech zase na koncert!!!
Bzzz!

Uletěly nám včely aneb Včelaři bez včelína

7. 11. 2014 

Měli jsme kapelu, ovšem chybělá nám základní věc, bez které se žádné těleso, které to myslí s hraním vážně, neobejde – zkušebna. Měli jsme pár tipů a jeden jsme jeli obhlédnout. Místo vypadalo slibně a inspirativně (v podzemí se nacházely laguny motorového oleje…), ale k trvale udržitelnému rozvoji hraní a zkoušení to po rychlé rozvaze nebylo.

Nicméně nevzdávali jsme se. Naděje se zatím rozhodně zemřít nechystala.

Zní to jako Rozladěný Neurocabaret a podle iniciátora
tomu říkáme Voulez Fous [vú:lé:fú]. Chcete nás?

5. 10. 2013

To byl úplný začátek. Telefonický nástin jednorázového vystoupení na chystané kulaté oslavě s dostatečným, několikaměsíčním předstihem. Pak dlouho nic. Pak několik spěšně nahozených zvukových skic na poslední chvíli, 3 zkoušky (první z nich téměř týden před koncertem) a jede se naostro = 1. veřejné vystoupení. Kvůli chybě disku jsme tehdy přišli o videozáznam (na němž byla převážně tma) a pár dokumentárních fotografií.

Kdo by byl tehdy řekl, že to bude mít nějaké další pokračování...

_______
Editováno 4. 10. 2018: Dnes, v předvečer 5. výročí této akce se stal opravdový zázrak – v počítači naší fotografky se našly ztracené fotografie i videozáznam! Máte tedy nyní unikátní příležitost podívat se na tyto pohnuté materiály, které nám samotným byly po tolik let odepřeny. Další dvě videa z té akce jsou v příspěvku k 5letému výročí tohoto památného vystoupení. Ovšem jak všichni víme, oddalované emoce jsou ty nejsilnější, a je již druhořadé, zda se jedná o radost či zklamání ;-) Na poslední z fotografií hraje Lišák, který byl tehdy mimochodem vynikající!

Externí foto © Zu Běhounová (1–12).